top of page
Tento web byl vytvořen v editoru webových stránek od . Vytvořte si svůj vlastní ještě dnes.Začít
.com
Recenze: Bio
TAMARA
Martina Mouseová
Recenze Mory Leray, knižní blogerky, vzaplaveknih.blogspot.com
(pdf verze)
Oddechovka z pera české autorky – Tamara
Ruská rodina, hlavní hrdinka prvotřídní lékařka, tajemné dědictví. Těmito slovy by se dala Tamara popsat, ačkoli dle mého (velmi kvalitního) úsudku je to dědictví nejzajímavějším prvkem celého příběhu. Pojďme společně prozkoumat zákoutí této knihy odehrávající se částečně i na vznešeném panství Kirovovo, čeká tam toho na nás opravdu mnoho.
Já se poutavé úvody asi nikdy nenaučím, tak to prostě je. A i když se budu snažit, vždy to dopadne tak… jak to vždycky dopadá (to je hluboká myšlenka, Moro). Navíc jsem se tentokrát snažila i o jistou uhlazenost, protože Tamara je psána dost zvláštním stylem, ale… o tom později.
K Tamaře jsem se dostala díky autorce Martině Mouseové, která mi nabídla knihu ve formátu e-book, a já jí za to moc děkuji. A protože mě to zaujalo, ke svým závazkům, kterých poslední dobou opravdu nemám málo (a jsem samozřejmě hrozně ráda, že mě autoři a nakladatelství oslovují, jelikož to vždy považuji za úžasné příležitosti, ale víte co, časová vytíženost je něco příšerného), jsem si Tamaru nakonec s radostí také přihodila. A překvapivě jsem se ani nemusela nijak zvlášť stresovat s tím, že nestíhám. Měla jsem dočteno za dva dny a moc jsem si to užila.
(anotace z webu databazeknih.cz, která vám osvětlí děj ještě víc, než jsem vám ho osvětlila já)
Mladá lékařka Tamara pochází z Ruska. Její rodina nedávno přesídlila do Prahy a ona se snaží nalézt odpovídající uplatnění. Když se Tamaře podaří tento problém vyřešit, nastanou další a podstatně složitější. Musí čelit svým příbuzným, řešit problematický partnerský vztah i bojovat o rodové dědictví. Tamara zjišťuje, že její rod už po staletí ukrývá obrovské tajemství. Román se odehrává v současné Praze, v Rusku, ale také v Paříži. Děj románu líčí jak současný život, tak historické události, které současnost neustále ovlivňují.
S Tamarou jsem začala z nudy při čtení Příběhu od D. D.Gabrové (recenze). Byla jsem u něj zrovna ve stádiu, že se děj absolutně nehýbal a pokračování pro mě bylo opravdu mučením. Takže jsem se pustila do Tamary s tím, že to třeba bude lepší. A bylo! Mnohem. Za chvilku jsem zvládla přečíst dvacet stran a příběh mě zaujal, takže jsem věděla, že mě to bude bavit i nadále a že se k tomu budu moci uchýlit znovu.
Když jsem konečně dočetla Příběh (který jsem nehodnotila zrovna nejkladněji, což vám už asi došlo buď z mých předchozích poznámek nebo jste četli mou nedávno vydanou recenzi), mohla jsem se opět opřít do Tamary. A jak jsem říkala (tedy psala, zase jsme u mého oblíbeného problému) již výše, měla jsem ji za dva dny přečtenou.
Dějová linie vás vtáhne do sebe lehce vysvětlovacím začátkem (který by se vám v některých případech líbit nemusel, ale tady to podivně sedí) a prakticky vůbec nepustí, protože stále chcete společně s hlavní hrdinkou zjišťovat, jak to tedy bylo s tím dědictvím v jejich rodině. I to jsem vlastně komentovala už výše, ale musím to říct znovu: To dědictví a záhady celého rodu mě bavily nejvíce. Mám ráda tajemství a ještě radši mám možnost objevovat je v příbězích.
A teď bych se tedy chtěla vyjádřit k autorčinu stylu psaní, protože tady k tomu mám jednu připomínku. Martina Mouseová píše velice čtivě a mile, je vidět, že zkušenosti s psaním má, o tom žádná, dohadovat se o tom fakt nebudeme, je to zkrátka pravda, má to ale jednu drobnou vadu, která není vyloženě chybou, ale já si na to nedokázala zvyknout. Mluvím o tom, že forma psaní je taková… škrobená (stále jsem nevymyslela lepší slovo). Bylo to... moc formální, moc učesané, moc strojené. Nevím, jak to popsat, trochu to na mě působilo dojmem, že si autorka myslela, že čím víc uhlazené to bude, tím to bude lepší. Na druhou stranu se tato snaha dá pochopit, protože příběh se odehrává v ruském a lékařském prostředí a také na vznešených panstvích. Do toho je rodina zatížená na šperky (což není nic překvapivého) a vybavení a společenské žebříčky.
Tamara na mě sice takto nepůsobila, ovšem nějaký ten náznak této povahy v její osobě byl. Třeba její touha stále nakupovat a to, že mi její myšlenky o bohatství opravdu příliš neseděly. A jak asi tušíte, já nejsem typ, co by zrovna toto nějak řešil. Proto vás asi nepřekvapí, že jsem neměla ráda ani Tamařinu matku a ani její tetu – tyto dvě dámy musely mít vždy minimálně pět modelů na svatbu, které se účastnily pouze jako hosté. Pro mě nepochopitelné, ale pro znaky ruských rodin trefné (alespoň tedy soudím podle toho, co vím, moc toho totiž není, přes léto je mé uvažování tak z poloviny vypnuté).
Atmosféra je kvůli prostředí opravdu zvláštní, ale mně se to líbilo. Kvůli tomu to možná občas působí, jako kdyby ten příběh byl trochu z jiné doby.
Někdy mi připadalo, že je tu pár věcí nedomyšlených. Třeba hlavní hrdinka si nakoupila naprosto klasické věci, které by měl mít snad každý, ale ona si celou tuto výbavu kupovala, jako kdyby něco takového v životě neviděla. Nebo ten moment, kdy omylem přepnula mobil na nahrávání. Jak? Já kdybych měla omylem přepnout mobil na nahrávání, musím projít přes několik složek.
Má skromná poznámka: „Samý nákupy. Tak to není divu, že nevyjdou s penězi. Kdyby tolik nenakupovaly hadry, tak bez problému vyjdou.“ (Tady si představte mě, jak zvedám palce.) A nesmím zapomínat na to, že přímá řeč byla občas psána opravdu divně (a nutno podotknout, že i špatně, má korektorská stránka se znovu ozvala).
Dobře. Shrneme si to? Tamara je velmi oddechové čtení, které vás zaujme svým námětem a atmosférou. Pokud chcete něco nenáročného, rozhodně ji zkuste. Je to fajnové a navíc také poznáte něco z české vydávané literatury, která u nás není tolik známá. Jen když se podívám, kolik lidí knihu hodnotilo na databázi knih. Společně se mnou jen tři. Tři. Tak tomu zkuste dát šanci. Já jsem spokojená, čtení jsem si užila, a když se nebudu ohlížet na tu občasnou přehnanou škrobenost, vážně je to úžasný příběh.
Ještě jednou děkuji autorce za poskytnutí recenzní e-knihy! Snad se brzy dostanu i k jejím dalším knihám. Až tedy nebudu mít takovou kupu plánů, jako mám teď.
Tak co? Zkusíte to? Pustíte se do Tamary? Teď v létě by to mohlo být ideální.
Mora, 29. 7. 2019
TAMARA
Martina Mouseová
Recenze Hany Wielgusové, redaktorky Knihy Dobrovský,
„Nečtěte můj deník, nevstupujte do mého soukromí!“
Po delší době, se opět vracím k české autorce Martině Mouseové. Přečetla jsem již tři její romány – Desperátka, Útěk a Cosmetic Valley. Ten čtvrtý – Tamara – mám právě v ruce. Je ze všech nejobsáhlejší, ale to není hlavní důvod. Všude kolem vládne vánoční atmosféra, zmatky, spousty lidí a nápor reklamních poutačů. Člověka chvílemi přepadá touha si odpočinout. Protože nemám zrovna možnost odjet na druhý konec zeměkoule, je pro mě ideální ponořit se do čtení. Příběhy Martiny Mouseové o krásných, chytrých a silných ženách, jsou přesně to, co právě potřebuji. A mladá lékařka Tamara je jednou z nich…
„Svým vzhledem vždy zaujala. Na zájem a pochvalné poznámky si zvykla už od dětství. Postupně je začala považovat za samozřejmost a přestala je vnímat…“
Šestadvacetiletá Tamara Michailovna Kirovová přijíždí po smrti svého otce s matkou do Prahy. Doposud žili v Moskvě, avšak již tam neměly stání. Maminka potřebovala změnit prostředí a Tamara, jako vystudovaná lékařka, adekvátní uplatnění. Strýc Alexej jim nabídne bydlení ve vile v pražské Tróji, matce společnost a Tamaře stáž v Motolské nemocnici. A zde se začne odvíjet téměř neuvěřitelný příběh, dobrodružství, jaké se může odehrát jen v románu Martiny Mouseové. Nebudu prozrazovat jeho děj, to bych vás o hodně připravila, naznačím jen, že přes počáteční potíže, zejména jazykové, dostane Tamara pracovní nabídku, která se neodmítá, ale ideální nebude. Potká vysněného muže, ale ani to nebude jednoduché. Především se však po smrti strýce Alexeje stane princeznou! Že přeháním? Ano, trošku, i když daleko od pravdy nejsem. Tamara zažije lásku, štěstí a úspěch. Zažije však také nenávist, smrt a hrůzu. Podívá se zpátky do Moskvy, na rodovou usedlost Kirovovo i do Paříže, a přitom pozná mnoho zajímavých osobností, ať už v dobrém či zlém. Zvonec, přesně tak, jako v pohádkách, zazvoní v Tamařiných šedesáti letech, v momentě, kdy konečně dosáhne svého životního cíle a zároveň splnění slibu, jenž kdysi dala svým váženým předkům. Už dávno si užívá svého zaslouženého dědictví, buďte si však jisti, nebylo zadarmo.
„Byla první ženou ve čtyři sta let dlouhé rodové linii. Měla tedy právo na drobnou změnu pravidel…“
Je jasné, že opět tak, jako v předchozích knihách Martiny Mouseové, zažijete napínavé a romantické čtení. Budete se procházet po ruských pláních, honosných panstvích, luxusních klinikách, nakupovat v pražských buticích. Budete se ale také bát v tajuplných sklepeních a chodbách a přemýšlet nad přítomností či nepřítomností ruské mafie. Co však oceníte asi nejlépe, jsou historické skutečnosti, jejich souvislosti a vzájemné vazby dějinných postav. Je zřejmé, že je autorka nepodcenila a hodně o nich ví. Přeneste se tedy do jiného světa, pro mnohé nedostupného a užijte si klidu a pohody s trochou toho napětí a jeho následného uvolnění. A když si to budete hodně přát, možná se dočkáte i pokračování….
„Věděla, že zlatnická firma Fabergé vyráběla pro ruské cary nádherně zdobená velikonoční vajíčka, která sloužila jako velikonoční dary pro carevny. S tím zvykem začal car Alexandr III., pokračoval i jeho syn car Mikuláš II., a to až do roku 1917. Vzniklo asi padesát těchto klenotů. Umístění většiny z nich je známé, ale asi pět se stále pohřešuje.“
Hana Wielgusová, 17.12.2019
Recenze: Bio
DESPERÁTKA
Martina Mouseová
Recenze Hany Wielgusové, literární agentky a redaktorky Knihy Dobrovský
(pdf verze)
„Zbytek jsem zakopal tam, kde je zbytek.“
Martina Mouseová je česká spisovatelka a stejně tak, jako její příběhy, je i ona trochu tajemná. Mnoho se o ní neví, avšak romány, které píše, jsou dostatečně vypovídající. Hovoří v nich o silných ženách, nacházejících se na úžasných místech a zahalených dráždivými tajemstvími. Má za sebou již čtyři – Tamara (2017), Cosmetic Valley (2018), Desperátka (2018), Útěk (2019) a na páté pracuje. Své knihy, na jejichž obálkách jsou vždy nádherné ilustrace Markéty Myškové, publikuje Martina Mouseová u vydavatele Martina Koláčka (E-knihy jedou) elektronicky.
S jednou z nich, Desperátkou, si autorka, jak sama říká, „pěkně pohrála“. Pojďme se na ni tedy podívat….
„Švýcarské banky vydaly seznamy sejfů, které nikdo neotevřel více než šedesát let. Hledají jejich majitele…“
Jsme v Praze dnešních dnů. Gretě Štaudové je 18 let a žije v malém bytě se svou matkou. Není příliš pohledná, avšak jak později zjistíte, je velmi chytrá a odvážná a možná ještě něco navíc. Že se mnohé z toho brzy změní, také zjistíte – ale nepředcházejme.
Při svém brouzdání po internetu náhodně objeví informaci o mnoho let neotevřených trezorech v jedné švýcarské bance a seznam jejich majitelů. Mezi jejich jmény objeví šokovaná Greta i to svoje. Běží za svou matkou a té nezbývá, než Gretě konečně odhalit rodinné prokletí a záhadu tajného sejfu, o nichž neměla doposud ani tušení. Matka ji zapřísahá, ať nic nepodniká a rozhodně se k sejfu, který sebou nese kruté poselství, nehlásí. Nebyla by to ale Greta, kdyby toto dodržela. Tajně se vydá do Zurichu a trezor otevře… Co odhalí a jaké to bude mít následky, vám neprozradím. Připravila bych vás totiž o nevšední zážitek, úžasnou a neobyčejnou zápletku a spoustu napětí.
Zpočátku se vám bude zdát, že čtete pohádku, ale pohádka to není, to mi věřte. Jedná se o mysteriózní příběh, skoro thriller, psaný lehce, ale ne bez myšlenky, což myslím nejednomu z nás dobře vyhovuje. Odehrává se trochu v zahraničí, ale především překvapivě v malé české vesničce a také uprostřed staré Prahy. A právě stará Praha je autorkou velmi dobře zvoleným místem. Má značný historický přesah a vyvolává v nás strašidelné představy, i když se jedná o příběh ze současnosti. Nevím jak vy, ale já mám pocit, že duchové starých pražských domů jsou stále mezi námi…
„…Hned se cítila lépe. Měla pocit, jako by se v místnosti uvolnila atmosféra, jako by pominulo to obrovské napětí, které tam ještě před chvílí bylo, „Dovolíte?“ zeptala se lebky …“
Román Desperátka má spád. Martina Mouseová vypráví ich-formou prostřednictvím hlavní hrdinky. Může se stát, že vám zpočátku bude trochu nesympatická, svůj názor však rychle změníte, až s ní její dobrodružství budete prožívat. Vždyť kdo se do dobrodružství nevrhá, také jej ani nezažije! Budete obdivovat její inteligenci, statečnost, paradoxně i určitý pragmatismus, a dokonce smysl pro humor v místech, kde byste ho vůbec nečekali. Jsem si jistá, že s Gretou budete soucítit a zamilujete si její dva psy – strašlivé vlkodavy. Pochopíte, že kdo je „jiný“, vidí i svět kolem trochu jinak, a ač se to zdá neuvěřitelné, i samotáři mohou mít opravdu bohatý život. Bude vám také připomenuto, či chcete-li, budete varováni, co s lidmi mnohdy udělá bohatství.
Jste-li milovníky strašidelných, dobrodružných a romantických příběhů, fantasy, legend, anebo detektivek, thrillerů a hororů, zanechá na vás tento příběh stopy. A možná se vám o něm bude i zdát…tak jako mně.
„Anton Štaud, známe mordýře a lapku, co okrádal a mordoval naši Lhotku!
Anton Štaud, všichni na něj byli krátcí, chytli ho až královi vojáci.
Anton Štaud, teď v Lhotce leží za hřbitovní zdí, kde jen mordýři svůj věčný spánek sní….“
Hana Wielgusová, 18. 7. 2019
Desperátka - Martina Mouseová
recenze knižní blogerky Petry z Knihomolského deníku
http://knihomolskydenikpetry.blog.cz
(pdf verze)
Spiritualisticky laděný příběh s detektivní zápletkou vypráví o stovky let staré křivdě, která stále čeká na pomstu, o tajném sejfu, který už po generace nahání svým majitelům strach, i o jednom ponurém místě, které se nachází na prokleté straně hřbitovní zdi. Jak se mladá Greta, jako poslední potomek rodu desperátů, s tímto děsivým dědictvím vyrovná? Třetí kniha Martiny Mouseové se odehrává v současnosti, ale vrací se i do velmi hluboké historie.
Autorka Martina Mouseová není na knižním poli žádným nováčkem. Na svém kontě má již další 3 knihy, které byly vydány v elektronické podobě. V knihách se zpravidla objevuje nějaké detektivní zápletka, tajemno, napětí i tajemství. Musíte uznat sami, že tohle zní jako kombinace věcí, kterou si prostě chcete přečíst. A tak jsem se do Desperátky pustila.
Kniha je od začátku velice čtivá. Téma tajemného rodinného dědictví je vylíčeno opravdu skvěle. Děj začíná v Praze, kde se setkáváme s hlavní hrdinkou Gertou, které je 18 let a úplnou náhodou zjistí, že je nyní majitelkou tajemného sejfu ve švýcarské bance, který ukrývá něco tajemného a po generace obávaného. A Gerta samozřejmě chce zjistit, co že to zdědila a rodinného prokletí se rozhodně nebojí. A tím se roztáčí celý kolotoč událostí.
Despertáka je příběh psaný er - formou, je psaný lehce, čtivě a nemá nějaká zbytečná, nudná nebo hluchá místa. Příběh opravdu rychle ubíhá. Ačkoliv je příběh ze současnosti, svou významnou roli zde sehraje i minulost. Gerta je na počátku příběhu pouze zvídavé mladé děvče, ale postupem příběhu se z ní stává podnikatelka s pěkně ostrými lokty a budete občas překvapeni, čeho je schopná.
Bohužel od poloviny knížky moje nadšení trochu opadlo. Přišlo mi, že kniha se už začíná občas trošku překombinovávat a děj byl chvilkami takový zmatený. To by mi asi tak nevadilo, ale s čím jsem měla velký problém, bylo pojetí postav psů. Nechci to zde nějak více rozvádět, abych Vám neprozradila část zápletky. Ale tohle mě bohužel dost štvalo. Taky jsem moc nechápala, proč předkové s Gertou chvíli hovoří normálním jazykem a chvilkami používali přechodníky a byla to opravdu starodávná řeč, která bila do očí a příběhu spíš ubrala, než přidala.
E-kniha Desperátka pro mě byla příjemné překvapení, zvlášť když se jedná o knihu od české autorky. Kniha určitě stojí za přečtení, ale počítejte spíš s takovým oddechovým čtením s nádechem napětí. Jsem ráda, že jsem si mohla rozšířit obzory v českých autorech a přečíst zase něco nového.
Tímto bych chtěla paní autorce Martině Mouseové poděkovat za poskytnutí e-knihy na recenzi.
HODNOCENÍ - 3 * z 5.
Recenze: Bio
COSMETIC VALLEY
Martina Mouseová
Recenze Hany Wielgusové, literární agentky a redaktorky Knihy Dobrovský
(pdf verze)
„V ten okamžik se první pomyslná kostička Karolínina domina s ohlušujícím rachotem skácela, při pádu ťukla do druhé kostičky, která se začala pomalu ale jistě naklánět…“
Cosmetic Valley – další e-kniha Martiny Mouseové, ke které jsem se uprostřed léta uchýlila. Ideální čtení na toto roční období, i když ponořit se do tohoto příběhu si umím představit i uprostřed zimy. Hlavní hrdince budete totiž fandit, ať už venku pálí slunce nebo řádí fujavice. Nenecháte jí ani chvilku na holičkách. Na své si přijdou především ženy…a já jsem jedna z nich.
Karolína, Hanka a Adélka – tři kamarádky - jsou na přednášce docentky Heleny Schmidt, majitelky a ředitelky významné kosmetické firmy Cosmetic Valley. Tak příběh začíná. Firma se nachází v Rakousku, a i tam se dostaneme, nejdříve však musíme poznat naše hrdinky, z nichž tou nejhlavnější bude Karolína.
Hanka s Adélkou jsou rozdílné, a přitom k sobě tak padnoucí, jako jing a jang. Hanka, studentka psychologie, je suverénní, průrazná, energická, zatímco Adélka, studentka sociálních věd, je spíše klidná, tichá a poddajná. A někde mezi nimi, jako přísada, která zjemní chuť, stojí Karolína, studentka biochemie. Je vyrovnaná, přirozeně inteligentní a zdravě sebevědomá. Ani jedna z nich není hloupá a každá má svůj osobitý půvab. Báječně jim to spolu klape, jak to jen může klapat kamarádkám ze studií na vysoké škole, anebo chcete-li „Čarodějkám z Eastwicku“, jak jim všichni říkají. Snad už jen Jack Nicholson jim chybí, ale nebojte se, i ten se v příběhu objeví…
„V ten okamžik se v rohu místnosti objevila neznatelná postava. Během krátké chvíle totiž slovo ďábel zaznělo sedmkrát a toto magické číslo přivolalo skutečného zplozence pekla …“
Po ukončení studia hledají dívky uplatnění. Karolína, inspirována přednáškou již zmíněné Heleny Schmidt, se k nevelké radosti svého otce, šéfa známého pražského výzkumného ústavu, rozhodne zkusit štěstí ve výběrovém řízení na místo biochemičky v Cosmetic Valley. Se svým projektem využití kmenových buněk v kosmetologii uspěje a je přijata. A teprve tady začíná Karolínino skutečné dobrodružství. Její boj o pozici, o lásku, zkrátka o místo na slunci, zaplní příběh Martiny Mouseové do posledního písmenka. Karolína za pomoci svých přítelkyň, ale především díky svému pevnému charakteru, jemnému citu a skvělé intuici, nakonec přes všechna úskalí, dojde k cíli a dosáhne svých snů, o kterých ovšem dříve možná neměla ani tušení.
Do románu Cosmetic Valley jsem se pustila s chutí a nelituji toho. Ať už to byl autorčin úmysl, anebo ne, vzala jsem si z něj navíc i ponaučení, které v různých podobách nacházím ve všech jejích knihách. Mohlo by platit pro každého člověka, jakéhokoliv věku, profese či založení: Je krásné mít své sny, vždy nemusí být nereálné! Budeme-li v ně věřit, je to polovina úspěchu. Neuškodí mít svůj vzor v konkrétní osobě, ale slepý obdiv a uctívání nás ke správnému cíli obvykle nedovede. Mít zdravý rozum, být pilný, trpělivý, zodpovědný a také statečný, je tou druhou polovinou úspěchu. Není toho málo, jak se zdá, ale špetka štěstí k tomu a také schopnost jej vidět, nám pak to opravdové, velké štěstí přinese jako odměnu.
„Kostičky domina, které představovaly Karolínin život, se během několika sekund hlučně sesunuly. Najednou neměla nic. Práci, partnera, radost ze života. Bude muset začít jednotlivé kostičky znovu stavět a trpělivě každou nově postavenou hlídat, zda stojí pevně, aby nepokácela ty okolní.“
Hana Wielgusová, 23.8.2019
Recenze: Bio
ÚTĚK
Martina Mouseová
Recenze knižní blogerky Moniky
Napínavý román Martiny Mouseové Útěk je vícevrstevným literárním textem, který čtenáře sugestivně vtahuje do strhujícího děje.
Příběh matky a dcery, které žijí s manipulativním a psychopatickým otcem, zobrazuje deziluzi a zotročení ženy, která nemá šanci se mužovu rostoucímu tlaku ubránit ani najít ochranu ve společnosti. Naděje na „normální“ svobodný život nutí hlavní hrdinku bránit se manipulaci a bojovat všemi dostupnými prostředky.
Příběh knihy se mi líbil. Temný začátek společného života hlavních hrdinek byl pro mne sice těžko stravitelný, o to víc jim však člověk drží palce a přeje každý úspěch, ať již je způsobený dílem náhody nebo vlastního rozumu a přičinění.
(pdf verze)
ÚTĚK
Martina Mouseová
Recenze knižní blogerky knihomilka.home.blog
(pdf verze)
Když se dostanete do područí psychopata, jen těžko budete hledat cestu ven. Kateřina a Anička by o tom mohly vyprávět své. A taky že budou. To, co prožily, byste nechtěli zažít ani v nejhorším snu. Kniha Útěk z pera české spisovatelky Martiny Mouseové líčí šílené životní podmínky, kterým obě hrdinky musely čelit, než se jim podařilo vymanit se ze spárů šíleného despoty a fanatika, jenž byl dokonce jejich velmi blízkou osobou.
Josef Starý svou ženu Kateřinu a dceru Marii Annu psychicky týral od doby, co se Anička narodila. Jakmile dívka završila dospělost, její matka se rozhodla k radikálnímu řezu. Opustí svého muže a začne s dcerou nový život daleko od něj. Pomáhá jí při tom bývalá studentská láska, policista Dominik. Podaří se jí útěk, který plánovala mnoho let?
Martina Mouseová je autorkou několika e-knih (Tamara, Desperátka, Sillicon Valley, aktuální Útěk). Pro projekt Čteme české autory jsem recenzovala knihu Tamara, která mě překvapila, četla se velmi dobře. Když mě oslovila samotná autorka s nabídkou knihy k recenzi, neváhala jsem. Vybrala jsem si titul Útěk, upoutal mě tématikou. Ač mu do objemu Tamary chybí mnoho stran, je nabitý akcí a nudit se určitě nebudete.
Právě proto, že je děj našlapaný, hlavní postavy jsou načrtnuty spíše okrajově. Asi nejvíc pozornosti upoutá osoba nejzápornější, Josef Starý, do něhož autorka vetkla zlo v nejryzejší podobě. Anička působí spíše dětským dojmem, pod nadvládou tyranského otce neměla možnost zažít to, co ostatní dívky jejího věku. Její matka Kateřina ve mně vyvolala rozporuplné pocity. Na jednu stranu týraná žena, neschopná vymanit se z mužova područí, na druhou dokázala téměř nemožné, aby své dceři (a vlastně i sobě) umožnila nový začátek. Pořád se mi zdálo, že ve skutečném životě by to buď udělala dřív, nebo to vůbec nestihla, protože tajit před manželem, jemuž jinak nic neunikne, takovou sabotáž několik let, to chce nervy jako z ocele a důmyslnost. Prostě Aničce jsem naivitu věřila víc, než syndrom týrané ženy Kateřině.
Byť Martina Mouseová píše poměrně jednoduchým stylem, podařilo se jí vystihnout nepříjemnou atmosféru panující v domácnosti Starých, občas měl děj téměř hororovou atmosféru, kterou umocnil fanatismus vyšinutého Josefa. Některé věci mi přišly trochu víc přitažené za vlasy, nebo i trochu nelogické, ale na druhou stranu, proč by si to, co filmový režisér, nemohl dovolit spisovatel? Těchto pár drobností příběhu nijak neškodí.
Sledujete původní českou tvorbu, dáváte šanci méně známým autorům a hledáte napětí, akci i trochu romantiky? Tak zkuste sáhnout po příběhu s názvem Útěk, který tato kritéria splňuje.
Za recenzní e-book děkuji autorce Martině Mouseové.
ÚTĚK
Martina Mouseová
Recenze Hany Wielgusové, literární agentky a redaktorky Knihy Dobrovský
(pdf verze)
„Renesanční pokoj hotelu Four Seasons v Praze už zažil hodně podivných situací, viděl hodně zvláštních hostů a vyslechl hodně divných příběhů. Ale tento příběh byl tak silný, že mu přivodil převeliký údiv.“
Po přečtení knihy Desperátka, kterou napsala česká spisovatelka Martina Mouseová, jsem se k této autorce musela ještě vrátit. Vybrala jsem si její román Útěk. Martina Mouseová jej napsala letos, jako svou v pořadí čtvrtou knihu, ale vězte, že ne poslední. V současné době totiž pracuje na již pátém románu. Všechny vycházejí jako e-knihy u nakladatelství Martin Koláček - E-knihy jedou. Vymýšlení a psaní příběhů je pro ni prý únikem od všedních povinností, a to je dobře, protože zápletky, ač se můžou zdát poněkud vykonstruované, opravdu nejsou špatné. A to i přesto, že někdy máte pocit, jako byste je už někdy někde četli. Není divu, vždyť vzdělaných, chytrých, schopných a krásných žen, takových, které jsou zároveň i sebevědomé a možná trochu tvrdé, je dost. A právě o nich Martina Mouseová ve svých příbězích píše, i když to, co v nich její hrdinky zažívají, úplně běžné není. A už vůbec ne v Čechách, kde se většinou odehrávají.
„…Oběť dobře věděla, že na ni lovec čeká. Tušila ho stejně, jako on tušil ji. Vnímala jeho triumfální pocity. Jeden moment dokonce měla pocit, že se na sebe nějakým záhadným způsobem navázali, že spolu nějakým záhadným způsobem komunikují na dálku. „Nás nedostaneš!“ vyslala oběť lovci jasnou zprávu. „To se ještě uvidí!“ ušklíbl se lovec sebevědomě….“
Aničce je osmnáct let. Pro kteroukoliv jinou dívku krásný věk. Ne tak pro Aničku. Žije se svou matkou v osamocené hájovně uprostřed lesa na severu Čech. Nikam nesmí, jen do školy a občas k lékaři. Stejně jako její zdánlivě submisivní matka Kateřina. Příčinou je „Skřet“. Aspoň tak, otci Aničky a manželovi Kateřiny Josefovi, obě ženy v duchu a mezi sebou říkají. Josef je (a vždycky byl) velký despota a silně věřící muž, ze kterého se postupně stává náboženský fanatik. To však nejsou jeho jediné vlastnosti. Jak brzy pochopíte, jedná se o zlého a zákeřného tyrana, kterým se stal již dávno, během svého dětství, ještě před tím, než dospěl.
Kateřina, v den Aniččiny plnoletosti, rozhodne, že od Skřeta utečou. Má plán, na kterém pracovala celých osmnáct let. Nyní jej hodlá uskutečnit. Překvapí vás a zároveň vám začne být jasné, že Kateřina rozhodně není tou ušlápnutou šedou myškou, za kterou jste jí považovali. Je chytrá, někdo by možná řekl spíše – mazaná – a jak sami později zjistíte, je také krásná a k tomu bohatá! Navíc, přestože o tom párkrát zapochybujete, disponuje ohromnou dávkou citu a empatie. Ještě dřív, než se vám v tomto světle sama ukáže, do děje vstoupí (nečekaně) místní šéf policie podplukovník Tvrdík. Jak to, že si s Kateřinou tykají? Pomůže, ale především podpoří, a právě to obě ženy nyní potřebují nejvíce. Mají totiž strach. Je jim jasné, že tohle Skřet nenechá jen tak být. V tuto chvíli ještě však ani v nejhorších představách netuší, jak daleko hodlá Josef, řečený Skřet, zajít.
„Lovec se připravoval na lov. Byl si vědom toho, že to bude jeho poslední šance. Udělal už příliš mnoho chyb. Největší chybou bylo to, že podcenil oběť. Tato oběť byla velice chytrá. Ke své nelibosti musel lovec přiznat, že jeho oběť je mnohem chytřejší než on. Další chybou bylo to, že moc spěchal. To byly velmi hrubé chyby, které by tak zkušený lovec udělat neměl. Lovec věděl, že už třikrát zklamal. Věděl, že čtvrtý pokus bude poslední. Nechtěl nic nechat náhodě, proto si najal stopaře.“
Jak si Kateřina s Aničkou poradí a co všechno zažijí, vám autorka barvitě vylíčí, to si buďte jisti, a vy, v klidu a bezpečí svého domova, budete napjatě sledovat úskoky zrůdného lovce, ale i lišácké úniky jeho obětí, aniž byste se jich sami museli účastnit. A nakonec tak, jak to má být, bude vše uzavřeno tajuplnou tečkou.
Já myslím, že i přesto, že na mne svět hlavních protagonistek, které se jako mávnutím proutku, ocitly v „high society“, působil příliš vysněně, kniha Útěk určitě stojí za přečtení. Někomu se může líbit, někomu ne, ale to se stává i těm nejlepším spisovatelům. Nic neriskujete, Martina Mouseová má svůj rukopis, její romány jsou thriller, horor i romantika v jednom a nechávají čtenáře nahlédnout i do české historie. Sto šedesát čtyři stran přečtete stejně rychle, jako se obě dámy, Kateřina a Anička, stanou dokonale neodolatelnými.
Hana Wielgusová, 15.8.2019
VALERIE
Martina Mouseová
Recenze Hany Wielgusové, redaktorky Knihy Dobrovský
Tak jsem se konečně dočkala. Příběh Valerie, který jsem si moc přála, aby vznikl, je volným pokračováním první knihy Martiny Mouseové Tamara. Ta na mě udělala velký dojem, a jak jsem předpokládala, ani Valerie mě nezklamala. Ostatně autorka Martina Mouseová má už své zkušenosti. Její další romány Desperátka, Útěk a Cosmetic Valley rozhodně stojí za povšimnutí a jenom dokazují, jak si autorka umí pohrát s tajemnými místy, záhadami a spiritualitou, a přitom neztratit svou úroveň, ať už díky znalostem dějinných souvislostí a míst, či tvůrčímu talentu. Pojďte se tedy se mnou opět podívat do historie, ale i do současnosti, která se bude odehrávat hlavně v kouzelné Paříži, avšak také v Rusku, a to především na tajemném sídle rodu Kirovových.
Tamaře Michailovně Kirovové už je šedesát let a Valerii o mnoho míň. Je ještě mladá, přesto se jejich životy propojí - a já vám povím – nebo možná nepovím - jak. Než k tomu však dojde, musí se ještě něco stát.
„Jmenuje se Julien. Je mladý a krásný. Světlé vlnité vlasy, hnědé oči, krásná ústa, štíhlá postava.“
Příběh začíná v dávné historii, kdy mladá Valerie, ve jménu lásky, učiní životní rozhodnutí. Rozhodnutí proti vůli svých rodičů, které pak bude klíčovým po celé generace a ovlivní jejich životy až dodnes. Všechny dcery narozené v této linii budou mít krásné zrzavé vlasy, odvahu a jiskru v oku. Tak, jako Valerie „první“… a dostanou po ní i jméno.
„Konečně byla u domovních dveří, potichu odemkla a vyšla do mrazivé zimní noci. Typické ruské zimní noci, kdy byla země pokrytá vysokou vrstvou sněhu a silně mrzlo.“
Tato část příběhu je velmi sugestivní, napínavá a doslova vás vtáhne do děje. S Valerií budete sympatizovat a ze srdce jí přát, aby všechno zvládla podle svého plánu. Jak to s ní dopadne, vám neprozradím, to bych vás o hodně připravila, ale věřte mi, že to, co statečná a inteligentní Valerie prožije, vám doslova i obrazně zaleze až pod kůži.
V další části se přenesete v čase a ocitnete se v současnosti. Val je Valerií (prozatím) „poslední“. Nemá o tom ovšem ani tušení. Snad jen střípky v paměti, z vyprávění své babičky, by jí mohly něco napovědět, nepřikládá jim však žádný význam. Teprve později se k sobě poskládají, až když jí cesty osudu zavedou tam, kam mají. Val zdědila vše pozitivní – krásu, chytrost, vynalézavost a talent na řešení záhad či otevírání zámků – po své praprababičce. Zdědila po ní ale i nespoutanost, rebelství a neukázněnost. To vše dohromady však Val dopomůže nejenom k poznání a pochopení sebe sama, ale i k objevení svých kořenů a velkého pokladu. Pokud jste četli Tamaru, tak už tušíte, o čem asi mluvím, pokud ne, nevadí – bude to opravdové překvapení.
„Nedokázala se tupě přizpůsobovat pravidlům. Na všechno měla svůj názor, který se většinou silně lišil od názoru, který se od ní očekával. Věděla, že když bude své názory, které byly značně společensky nepřijatelné, dávat najevo, v ničem si nepomůže. Proto se naučila mlčet.“
S kněžnou Tamarou se Valerie potká na představení v opeře, kam je jako významný host – renomovaná odbornice na bezpečnostní systémy – pozvána. Jejich vzájemná podoba se nedá popřít, a tak obě mají důvod, ať už chtějí nebo nechtějí, se setkat znovu. To se stane, a dokonce dvakrát. Tamara i Valerie jsou sebou navzájem fascinovány a zjistí, jak předpokládaly, že jsou ze stejného rodu. Nakonec ale důvod dalšího setkání bude jiný. Val má problém – musí utéct před druhou stranou zákona - a nepomůže jí nikdo jiný než Tamara. Mezitím se však ještě stihne podívat do Kirovova, setkat s duchem a získat něco vzácného, o čem se domnívá, že jí náleží.
„Otočila se a spěchala zpět. Věděla, že se zatajeným dechem už dlouho nevydrží. Ušla dvacet kroků a byla v zóně, kde už měl nějaký kyslík být. Snažila se nadechnout. Skoro to nešlo! Místo nádechu jen naprázdno zasípala. Pochodovala dál a zkoušela dýchat. Pořád to šlo špatně a ona cítila, že za chvíli omdlí. Zpanikařila.“
Bude to zamotané, ale vám to vadit nebude. Do knížky se totiž natolik začtete, že vám vývoj událostí přijde jenom přirozený. Sto deset stránek zhltnete jako malinu, a ještě k ní dostanete kousek šlehačky navrch. Máte se tedy na co těšit a možná i na další pokračování…
Hana Wielgusová, 23.8.2020
Recenze: Bio
ZÁMEK
Martina Mouseová
Recenze Hany Wielgusové, redaktorky Knihy Dobrovský
Rok uběhl jako voda, mnoho se toho událo, leccos změnilo… Některé věci však zůstávají stále dál a dávají nám tak příjemný pocit jistoty. Například tajemné romány Martiny Mouseové. Držím v ruce v pořadí už šestý z nich, a mám tu čest jej opět recenzovat.
V příběhu bude hrát hlavní roli opět krásná, silná a ambiciózní žena. Bude ale také o tom, že potkat vytoužené štěstí je skutečně možné – málokdy to však bývá zadarmo. Možná, že za prohřešky či projevy sobectví, kterých jsme se v minulosti dopustili, musíme jen zkrátka zaplatit. Anebo dostaneme šanci je odčinit, abychom mohli pokračovat dál s čistým štítem. Teprve potom, až si je zasloužíme, se svého štěstí dočkáme.
Terezie kousek svého štěstí dostala do vínku už předem. Byla ji dána krása, inteligence a šikovnost - skoro jako kdyby si někdo hrál na to, jak si s tím Terezie poradí. Ona si ale vedla moc dobře, jen chtěla ještě víc. Vystudovala a získala pěkné a prestižní místo v bance s VIP klientelou. Tam se seznámila s bohatým mužem, vzali se a žili v pohádkovém luxusu. Ovšem až do okamžiku, než ji manžel vyměnil za jinou - za mladou, svěží a zbožňující ženu. Terezie tak před svou padesátkou skončí v garsonce na sídlišti. Byl by to však příliš jednoduchý příběh, kdyby zde skončil, a nebyla by to Martina Mouseová, kdo jej napsal, kdyby to nejzajímavější nemělo teprve přijít….
Jednoho dne přijde Terezii záhadná obálka. Odesilatel je z Ameriky a Terezie zjistí, že její matka dostala stejnou. Když obálky otevřou, zjistí, že obsahuje šokující sdělení. Obě dvě zdědily obrovské jmění! Po kom a proč, to si nechám pro sebe, ať máte nějaké překvapení, ale povím vám, že jak Terezie, tak její matka, jsou postaveny před velké dilema. Co s tolika penězi?
Nyní pár stránek přeskočím a půjdu s pravdou ven. Terezie vymyslí plán. Koupí starý zámek i s parkem, včetně k němu patřící studánky s léčivou vodou a kouzelné Santiniho kapličky. Součástí majetku je i veškeré zámecké vybavení s historickým nábytkem, obrovskou knihovnou a jedním záhadným, a zjevně vzácným obrazem. Terezie by zde chtěla zřídit luxusní hotel s golfovým hřištěm, sportovním areálem, koňmi…zkrátka něco extra, určeného pouze hostům z vyšších vrstev společnosti. Je nyní přece regulérní zámeckou paní! I ty jsou ale jenom lidé, a tak se stane, že se její plán poněkud zkomplikuje…
Terezie si na pomoc pro plánovanou přestavbu pozve své dva jediné přátele, kteří jí po rozvodu zbyli - Aleše Moudra – intelektuála a samozvaného „kulturního referenta“, kterému jako jedinému dovoluje, aby jí oslovoval Terezko – a Libora Krásu – stejně jako Aleš - nomen omen. Libor žije bohatý společenský život a má spoustu kontaktů, to se může hodit. Oba jsou však stoprocentně spolehliví a nikdy by jí nenechali ve štychu. To Terezie velice dobře ví. Pro začátek tedy na zámku společně uspořádají pro pečlivě vybrané hosty první zahajovací párty….
„Udělala asi deset kroků, když se za ní ozval slabý vrzavý zvuk. Obrátila se a strnula leknutím. Za pomníkem stála vysoká postava oblečená v šedém hábitu. Dlouhé bílé vlasy jí vlály ve větru, obličej měla bílý. Ta bytost nehnutě stála a upřeně na Terezii zírala…“
V této části příběhu nastane určitý zlom. Děj nabere tempo a začne se zamotávat. Naše trojice totiž potká jednu ženu. Je oblečena v šedém hábitu, má dlouhé bílé vlasy a bledou tvář. A Terezii bude někoho připomínat… To však bude teprve první z mnoha záhad, které se na zámku objeví. Setkáte se s čarodějnictvím a satanismem, ale i se skutečnými, a opravdu zlými lidmi. Potkáte ovšem také moc hodné a statečné postavy, a to bude dobře, protože přesně takové bude Terezie, při vší té hrůze a napětí, právě potřebovat. Chvílemi bude totiž ztrácet naději i chuť v započatém díle pokračovat. Nejraději by vše vzdala a vzala nohy na ramena. Je tohle to vykoupení za hříchy, kterých se kdy dopustila? Ale protože, jak už bylo řečeno, se jedná o silnou ženu, nakonec zvítězí - hodně jí to však změní.
„Terezie vstala a znovu vyhlédla do parku, zhluboka se nadechla voňavého vzduchu, zadívala se do korun nádherných stromů a uvědomila si, že ta temná kapitola jejího života je skutečně u konce…“
Při čtení tohoto příběhu, který bych podle počtu stran nazvala spíše novelou než románem, vám bude myslím krásně. Například procházky, ať už ty romantické během dne, anebo ty strašidelné uprostřed noci, po zámku, který skutečně v Železných horách existuje, a poblíž něhož autorka prožila své dětství, na vás zapůsobí tak silně, že nebudete vědět o světě. O napětí a všudypřítomném tajemnu, kterými děj přímo oplývá, ani nemluvě. Vyprávění má spád, díky němuž se od knížky nebudete moci odtrhnout, ale i ponaučení, které je ovšem určené jen těm čtenářům, kteří ho chtějí vidět. Patříte mezi ně?
„Odvaha jí začala opouštět hned, jak vyšla na chodbu, ale vzdát to nechtěla. Cesta temným zámkem byla úplně jiná než ve dne. Lekala se každého rohu, každého koutu. I parkety na podlaze snad skřípaly mnohem hlasitěji než ve dne. Napjatě se dovlekla k obrazárně, pomalu otevřela dveře a posvítila dovnitř…“
Jak už jsem zmínila v úvodu, Martina Mouseová má svůj styl, který nemění. Pouze příběh, děj a místo je vždy jiné, tak jako historické souvislosti, které nikdy nevynechá. Je možné, že na obzoru se rýsuje další, sedmá knížka Martiny Mouseové. A možná, že oproti předchozím příběhům, bude tentokrát s malou výjimkou. Podíváte se asi zase do malé vesničky, se Santiniho stopami, pod Železnými horami. Já už se moc těším – a vy?
Hana Wielgusová, 5.6.2021
Recenze: Bio
bottom of page